Na cestě do Emaus

A on jim řekl: "Jak jste nechápaví!  To je vám tak těžké uvěřit všemu , 
co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše protrpět a tak vejít do své slávy?" 
Po tom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. [Lk 24.25-27]

Napadá mi, proč vlastně potřebujeme stále slavit stejné svátky, znovu každý rok?   
Vzkříšený Ježíš na cestě do Emaus dvěma z učedníků znovu připomínal jednotlivá svědectví Písem, která se odkazují k naplnění Ježíšova poslání. 
Vykládal jim příběh, jež si osobně s ním prožili. 
Ve verši 21 přesto čteme, co od nich Ježíš slyšel: 
"A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo."  
Jak jen mohl někdo z nich projevit po pouhých třech dnech ztrátu víry ve smysl všeho, čeho byli osobitými svědky? 
Zjevně nepoznali Ježíše. Jinak by se museli přeci radovat, že vykupitel je s nimi.  
Naše prožitky jsou často natolik silné, že potlačí v našem vědomí, co víme, v co věříme. 
Zejména zklamání a zármutek působí jako prostředek náhlého zatmění mysli. Šest dní před Velikonocemi přitom Ježíš řekl: 
"Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě." 
Ježíš jim vše znovu osvětlil a oni se náhle rozpomněli na vše,   co prožili. 
Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“